Nemrtví v časech Karla IV.

20.02.2023

Ve středověku se přirozeno s nadpřirozenem prolínalo mnohem více, než dnes. Nikdo tehdy nepochyboval o existenci nadpřirozených bytostí, ať už to byly ty dobré, jako třeba andělé nebo světci, nebo ty zlé, jako ďáblové či ožívající mrtví - revenanti. Proto o nich zůstaly i četné zmínky v tehdejších kronikách

Slovo revenant pochází z latinského slovesa "revenio", tedy vracet se. Označuje mrtvého, který se vrátil ze záhrobí a stal se živoucí mrtvolou neboli nemrtvým. Příčiny mohly být různé, stejně jako forma jeho existence. Už od pohanských dob se revenantem stával zejména ten člověk, který zemřel nějakou nepřirozenou smrtí. Ve středověku hodně záleželo na tom, zda člověk zemřel "dobře" dle křesťanských zásad. To znamenalo, že se stihl vyzpovídat ze svých hříchů a případně je odčinit, vyrovnat své dluhy a především, že byl řádně pohřben, tedy s církevním obřadem a do posvěcené půdy.

Mrtví, kteří nenašli klid

Revenanty se nejčastěji stávali ti, kterým nebylo dopřáno zemřít ve smíření se světem a s Bohem - sebevrazi, lupiči, vrazi a jejich oběti, které zemřely náhlou smrti, ale třeba i matky zemřelé při porodu nebo mrtvá nepokřtěná novorozeňata. Když pomineme možnost přivolat mrtvé pomocí černé magie (nekromancie), za jejíž praktikování ovšem hrozil trest smrti, objevovali se mrtví samovolně, nečekaní a nezvaní. V zásadě se dle středověkých autorů mohli objevovat ve dvou formách - nehmotné (duch, duše, fantom) a hmotné (umrlec, draugr). Zmínky o revenantech a různá přímá i nepřímá svědectví najdeme v mnoha středověkých kronikách, traktátech a dalších textech. Pozůstatky po nich a po jejich likvidaci známe i díky archeologii (viz Vampyrické hroby).

Revenanti přicházeli na svět živých za různými účely a není pravda, že by se vždy objevovali jen se záměrem lidem škodit. Někdy chtěli jen vyrovnat své dluhy, jako jistý zemřelý francouzský mladík, který se zjevil své sestřenici a stěžoval si, že jej velice pálí opasek, který nestihl vrátit jednomu muži. Když pozůstalí opasek vrátili, utrpení přestalo. Někteří revenanti byli dokonce ochotní odpovídat na záludné otázky nebo předpovídat budoucnost. Jeden zemřelý pekař v Bretani se zase na počátku 14. století vrátil jen proto, aby své ženě a dětem pomohl zadělat těsto na chleba a aby je povzbudil v jejich práci. Nicméně i tito revenanti, kteří nebyli zlomyslní, museli být navráceni zpět do říše mrtvých. Narušovali totiž svou přítomností Boží řád světa. Tak i mrtvý pekař, který se ještě několikrát zjevil a zašpinil se přitom od říčního bláta, musel být navrácen tam, kam patřil. Ve dne vesničané odkryli jeho hrob a našli v něm skutečně mrtvolu se zabláceným oděvem. Teprve když hrob zahrnuli a mrtvému tělu zpřeráželi nohy, nastal prý v kraji znovu klid.

Vraždící revenanti v Čechách

I když se vyskytly výjimky, většina revenantů přišla do světa živých se zlými úmysly. Duch, se kterým se setkal Karel IV. (viz Duchové na Pražském hradě), nebyl jediným nemrtvým, který se v Čechách v té době vyskytl. Podle Karlova současníka, opatovického kronikáře Neplacha, se ve stejném roce objevil ve vsi Blov u Kadaně jiný nemrtvý, "jakýsi pastýř, jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil." Vesničané věděli, že pokud chtějí učinit řádění nemrtvého přítrž, musí zničit jeho tělo. Zkusili ho probodnout kolíkem, ale Myslata se jim jen vysmál a poděkoval jim, že mu dali hůl, aby se mohl bránit před psy. Zoufalí vesničané pak sáhli ke krajní možnosti - odhrnuli Myslatův hrob a jeho tělo spálili. Jak píše kronikář "když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo. Kohokoli však volal jménem v noci předtím, než byl spálen, ten do osmi dnů zemřel."

Jinou příhodu zaznamenal mnich Neplach k roku 1344. Tehdy prý v Levíně u Litoměřic jedna žena vstávala z hrobu, "zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila". Ani u ní probodnutí nepomohlo. Jediným výsledkem bylo, že se z ní vyřinula krev, jako by zůstala živá. Potom si před vesničany začala cpát do pusy vlastní závoj a polykala ho. Když jí ho vytrhli, byl celý od krve. Stejně jako pastýře Myslatu, i tuto nemrtvou ženu museli nakonec spálit. Jenže dřevo na její hranici se nechtělo rozhořet. Až když nějaké stařeny poradily, aby se na podpal použily šindele z kostela, tak se oheň rozhořel a trápení ustalo.

Navrátilci z očistce?

Postoj církve k revenantům se v průběhu středověku proměňoval. Zatímco v raném středověku byly zkazky o nemrtvých potlačovány jako pohanské pověry, později církevní autority revenanty uznávaly za pravé zjevení. Souviselo to s novinkou 12. století, kterým se stal v církevním učení očistec, tedy místo, kde si křesťané, kteří nejsou určeni rovnou k zatracení v pekle nebo ke spáse, odpykávají své hříchy (více viz TČM 40, str. 32).

Podle autora klasické studie o revenantech, francouzského historika Jeana-Clauda Schmitta, využívala církev revenanty právě k podpoře učení o očistci. V latinských traktátech i v kázáních kněží se čas od času vyskytovali nemrtví příbuzní, kteří svým pozůstalým barvitě vyprávěli o tom, jaké strašné soužení v očistci zažívají. Revenanti v těchto příbězích prosili pozůstalé, aby za ně nechali sloužit mše, nechali je znovu pohřbít, nebo odčinili jejich hříchy nějakým zbožným darem. To přispívalo k růstu zbožnosti a s tím také k růstu moci církve, která měla na tyto úkony výsadní právo a získávala díky nim i finance.

"Mrtvá žena zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila."

Duchové na Pražském hradě

Ve svém vlastním životopise zaznamenal pozdější římský císař a český král Karel IV. zvláštní historku. Když mu bylo asi dvacet let, vracel se jednoho dne spolu s věrným přítelem Buškem z Velhartic z Křivoklátu do Prahy. Protože královský palác byl v té době ještě pobořen, ubytovali se v budově starého purkrabství. V noci pak oba společníci usnuli v jedné místnosti, kde hořel veliký oheň. Najednou je však probudily podivné zvuky. Ačkoliv dveře i okna zůstaly zavřené a nikdo kromě nich v místnosti nebyl, zdálo se, jako by po síni někdo chodil. Bušek vstal z lůžka, obhlédl místnost, ale nikoho nenašel. Napil se tedy z číše s vínem a šel si opět lehnout. V tu chvíli se však stalo něco děsivého. Číše, ze které Bušek pil, se nejdříve sama od sebe skácela na stůl a potom přeletěla celou místnost, jako by jí někdo vší silou mrštil o zeď. Odrazila se od zdi a hřmotně dopadla doprostřed místnosti. Opět uslyšeli kroky. Karel i Bušek se na sebe dívali, oba k smrti vyděšení. Teprve dlouho poté, co kroky zeslábly, byli schopni usnout, ale pro jistotu se ještě přežehnali křížem. Když pak ráno vstali, našli pohár na podlaze a ukázali jej ostatním.

Karel sám nepřikládá k události žádné své vysvětlení. Setkal se snad tehdy s poltergeistem, zlým "rušivým duchem", který způsobuje, že předměty se pohybují bez zjevné příčiny? Nebo je třeba příčinu jeho i Buškova vidění hledat spíše v omámení vínem, které bylo nalito v pohárech na stole? Ilustrátoři staročeských přepisů Karlova životopisu měli jasno - Karel IV. se určitě setkal s nemrtvým duchem, jak je vidět na iluminaci.

V českém překladu Karlova vlastního životopisu z 15. století je jasně viditelná postava bledého ducha v černém, který se zkříženýma rukama obchází Karlovy komnaty

Vampyrické hroby

Takřka v celé Evropě se ve vrstvách datovaných od raného středověku až hluboko do novověku archeologové setkávají s hroby revenantů. Říkají jim "vampyrické" hroby a naučili se je bezpečně poznávat - neklamným znakem jsou totiž různá "opatření" vykonaná na mrtvém těle, za účelem zabránit nebožtíkovi v návratu do světa živých. Mrtvým, kteří v hrobě mluvili, se zacpávala ústa hlínou nebo kameny. Ti, kteří vstávali a chodili, se pak často probodávali dřevěným kůlem, nebo se jim odsekávaly hlavy, které se pak vkládaly umrlcům pod nohy, či se zakopávaly samostatně v dostatečné vzdálenosti nebo spalovaly. Často asi bylo spáleno i celé tělo, jak jsme to viděli ve dvou příbězích kronikáře Neplacha. Jiným řešením bylo zase zavalení celého hrobu kameny. Proti nemrtvým však měly fungovat i další metody - zbožná zaříkávání, kropení svěcenou vodou nebo použití svatých relikvií.

V roce 1936 se ve vypuštěné bažině u švédské vsi Bockstenu objevilo tělo muže, který zemřel zhruba někdy v době, kdy mnich Neplach psal svoji kroniku. Jeho tělo bylo probodnuto dvěma kolíky. Ihned po vylovení ostatků tohoto muže si jeden místní sedlák vzpomněl na legendu, kterou slýchal ve svém dětství. Do kraje prý kdysi dávno přišel královský verbíř. Protože se však místní mládenci do armády zrovna dvakrát nehrnuli, domluvili se na jeho tichém zabití tak, že jej v noci vhodí do bažiny. To skutečně udělali, ale k jejich zděšení se mrtvý verbíř následující noci vrátil a každou další noc pak ve vsi strašil. Teprve, když ho probodli kolíky a opět vhodili do bažiny, strašení přestalo.

Na tomto příkladu vidíme jedno z možných racionálních vysvětlení výskytu revenantů. V základu pověstí se mohli vyskytovat lidé, kteří byli z různých důvodů považováni za mrtvé, ale ve skutečnosti nezemřeli - verbíř se nemusel v bažině napoprvé nutně opravdu utopit. Jiní lidé se zase mohli probrat z kratšího komatu. Další vysvětlením by mohly být i různé posmrtné pohyby těla, jako například takzvaný lazarův reflex, který způsobuje, že i mrtvý člověk při určité stimulaci páteře pomalu zvedá končetiny. Archeologické výzkumy naopak poněkud překvapivě neprokázaly, že by "vampýři" z těchto hrobů byli lidé nějak znetvoření, mentálně zaostalí a podobně. V drtivé většině případů se jednalo o naprosto normální jedince.