Jan Hus: Nevyužitá šance

K letošnímu 600. výročí upálení Jana Husa v Kostnici uvedla Česká televize třídílnou minisérii popisující velkou část příběhu jeho života. Nepřehlédnutelná upoutávková kampaň vzbudila v divácích zvědavost. Jak se Hus režiséra Svobody srovná se slavným, více než 60 let starým zpracováním?

Je třeba říci, že srovnání televizního Jana Husa se stejnojmenným prvním dílem husitské trilogie Otakara Vávry z roku 1954 není příliš spravedlivé. Vávra točil svůj velkofilm v době nejhlubší totality jako státní zájem a měl takřka neomezené možnosti i rozpočet. Nový Hus se mu nemůže rovnat výpravností, ale chce jej předčít vyprávěním. Vávra představil svého Husa ve shodě s Jiráskovou předlohou jako dokonalého světce a vizionáře. Navíc v jeho filmu záměrně a naprosto v rozporu se skutečností působil kazatel jako sociální buřič, který chce rozvrátit feudální řád středověkého světa. Scénáristka Eva Kantůrková a režisér Jiří Svoboda se ve svém filmu snaží Husa polidštit. Jsou ale úspěšní jen částečně.

Milý pan Hus

V novém filmu je Hus zobrazen především jako idealista a člověk čistého srdce. S rolí Husa-dobrého syna nebo vnímavého trpitele v nehostinné cele, se jeho představitel Matěj Hádek vyrovnal velice dobře a daří se mu na diváka emotivně působit. Scéna s poslední zpovědí ukazuje Husa jako křišťálově čistého člověka, což Hádek podtrhává i svou specifickou barvou hlasu. Když však dojde na to předvést Husa jako myslitele s pronikavým úsudkem či jako charismatického a strhujícího řečníka, což všechno historický kazatel byl, ztrácí Hádek trochu půdu pod nohama. Ve vypjatých momentech, například když se dozvídá o úmrtí tří mladíků nebo o zatčení přítele Jeronýma Pražského, nevypadají jeho emoce příliš věrohodně. Přitom právě smrt tří Husových posluchačů, kteří se podle jeho kázání vzbouřili proti svatokupeckým odpustkům nabízela lepší polidštění Husa, než pro herce náročná plačtivá scéna.

Když byli mladíci popraveni a jejich těla přinesena do Betlémské kaple, všichni čekali, co na to tamní kazatel. Ale Hus se zpočátku zalekl toho, co jeho ostré kázání proti odpustkům způsobilo. Bál se zřejmě i hněvu krále Václava IV., který prodej odpustků povolil a dosadil protireformní městskou radu. Celých 14 dní se Hus rozmýšlel, jak se k věci postaví. Nakonec našel odvahu a oběť mladíků v kázání ocenil, což znamenalo přelom v jeho působení - od této červencové neděle roku 1412 už stál za svými a Viklefovými tezemi pevně až do ohnivého konce.

Dobře bylo naopak ve filmu naznačeno Husovo váhání při první univerzitní disputaci o Viklefovi. Na rozdíl od přítele Pálče, který se z nadšeného viklefisty později stal Husovým zapšklým nepřítelem, si Hus Viklefovými tezemi tehdy ještě jistý nebyl. Co se týká dalších rolí, Vladimír Javorský se zhostil role Václava IV. s bravurou a totéž se dá říct i o Milanu Kňažkovi coby bezejmenném rozvážném dominikánovi, který byl Husovi schopen naslouchat. Naopak Dolanského mistr Páleč se svými nevěrohodnými hysterickými výlevy, koktáním a těkáním očima film zbytečně kazí.

Faktické nedostatky

Scénář filmu se v hlavním ději drží doložených historických faktů. Kromě mnoha menších odchylek je problematický například Husův až příliš blízký vztah s královnou Žofií nebo přítomnost krále Zikmunda při Husově popravě. Je přínosné, že Zikmund má ve filmu možnost vysvětlit důvody své těžké pozice a postoj k Husovi, jelikož to trochu oslabuje jeho tradiční pozici ústředního padoucha Husova příběhu. Navíc jsou uvedeny i jeho zásluhy o to, aby se Husovi dostalo veřejného slyšení. Proto překvapí, když poté dává pokyn k zapálení hranice, u které ve skutečnosti nebyl.

Vyloženě chybná je pak scéna, ve které Hus v době interdiktu nad Prahou přiměje neposvěceného laika ke křtu dítěte, což je jedna ze svátostí, jež smí udílet pouze kněz. Hus nikdy nešel tak daleko, aby něco takového připustil. Jen jeho nepřátelé v Kostnici záměrně šířili podobné nepravdivé pomluvy.

Film se moderně snaží ukázat dobovou rozdílnost jazyků, ale dělá to velmi nedůsledným, až zavádějícím způsobem. Němčina je použita nacionalisticky a nepřesně jako jazyk nepřátel Husa i krále Václava, přitom oba měli podporovatele také z řad českých Němců. Dokonce i němečtí mistři mluví na disputaci svým rodným jazykem, aby se předvedlo, že Němec=nepřítel, přestože jazykem univerzity byla až do 18. století latina. Naopak italština a francouzština, které často zaznívaly na kostnickém koncilu, zcela chybí. Král Václav se také nesprávně podivuje nad překladem bible do češtiny. Vždyť česká bible byla k dispozici už desítky let (vznikla kolem r. 1360) a Hus se podílel, pokud vůbec, až na její druhé či třetí redakci.

Výprava? Starý Hus byl lepší

I když mnoho diváků žije v domnění, že výprava a kostýmy ve filmech z období středověku jsou zobrazovány autenticky (zvláště když jsou pod nimi podepsáni odborní poradci), ve skutečnosti existuje jen málo takových filmů. A nový Hus mezi ně rozhodně nepatří. Scény jsou tu klišovitě šedohnědé, jako kdyby středověk nebyl plný barevnosti. Betlémská kaple je zobrazena téměř jako nějaká opuštěná krypta, kde se tlačí hlouček posluchačů. Ve skutečnosti šlo ale o prosvětlenou novostavbu, bohatě zdobenou malbami (což byl ostatně případ téměř všech středověkých interiérů), kde Husovi naslouchalo kolem 3 000 lidí, desetina tehdejší Prahy.

Exteriérové scény se snaží být v rámci rozpočtu velkorysé, což ale znamená, že za kostnickou bránu se vydává notoricky známý Karlštejn a vídeňské hradby supluje opevnění Nymburka. Místy zase věrohodnost scény naruší barokní oltář nebo novověká architektura.

Speciálně pro letošní zpracování Jana Husa byly ušity zbrusu nové kostýmy. Zatímco církevní oděvy neurazí ani poučenější divácké oko, pro ty světské bohužel sloužily dobové vzory jen jako velmi volná inspirace. Nejhůř asi působily podivně vypadající zbroje, poskládané ze součástí z rozličných období středověku i novověku. Starý Vávrův film, přestože i ten má své chyby, převyšuje autentičností výpravy a kostýmů nového Husa o několik tříd a zůstává jedním z vizuálně nejvěrohodnějších filmů vůbec.

Závěrem

Ačkoliv se Svobodův Jan Hus snaží držet historických faktů, v zobrazení středověké reality příliš úspěšný není. Filmu nechybí zajímavé momenty, jako je třeba Husovo odsvěcení nebo jeho rozmluvy s dominikánem. Celkově se ale celé čtyřhodinové sérii zoufale nedostává dramatičnosti. První dva díly jsou až příliš výkladové, což odrazuje nepoučeného diváka množstvím postav a složitostí vztahů, poučeného zase přílišnou popisností. Chybí napětí a výrazných postav je pomálu. Ojedinělé akční scény působí nerealisticky.

Třetí díl má větší spád a je určitě nejlepším dílem série, ale v protikladu k učebnicovosti předchozích dvou dílů se dozvíme jen málo o tom, proč byl Hus vlastně odsouzen (viz Na koncilu). Zatímco filmařské techniky jsou naprosto klasické a nevyhnou se ani některým klišé (vzpomínky s filtrem), hudba Michala Kocába pracuje s moderními prvky, což je místy rušivé.

Vyprávět Husův příběh tak, aby měl na dnešního diváka emoční dopad, není jednoduché. Tehdejší doba žila jinými problémy, než žijeme my dnes, a tak je třeba vhodně akcentovat a dramatizovat. Hus Jiřího Svobody a Evy Kantůrkové bohužel tu sílu neměl.

Mgr. Tomáš Straka

MK