Karel IV. má slabý hlas
Po loňském uvedení třídílné televizní minisérie o Janu Husovi pokračuje letos v souvislosti se 700. karlovským výročím Česká televize obdobným projektem, který má vyprávět o vládě Karla IV. Do Hlasu pro římského krále vrhla ČT hromadu úsilí i peněz. Jenže výsledek je jenom tak nějak "skoro" - skoro historický a skoro zábavný.
Skloubit zábavnost a historickou věrohodnost není nikdy lehká práce. Práce filmařů je o to těžší, pokud mají pojednat o takřka zbožštělém středověkém panovníkovi, jehož obraz je už u české veřejnosti dost ustálený. Hlas pro římského krále má být vlastně prvním vážným filmem o Karlově životě. Filmem, který se bude promítat školákům v hodinách dějepisu a jehož záběry budeme vídat ještě několik let (ne-li desetiletí) jako ilustraci k dokumentům, výstavám a reportážím se značkou "Karel IV." A to je velká výzva. Režisér a autor scénáře Václav Křístek ji přijal a šel na to dobře. Jednak toho o skutečném Karlovi IV. dost načetl a jednak z jeho dlouhého a dost komplikovaného života vybral nepříliš známé téma Karlova mládí a nástupu na římský trůn. Jenže dobrý nápad a dobrá realizace, to jsou dvě různé věci.
Prvním problémem je scénář. Historik ocení, že tentokrát se téměř vše odehrává podle skutečných událostí, ale pro běžného diváka se postavy rychle promění v mluvící a chodící věšáky na kostýmy. Rámcová kompozice s retrospektivami je zajímavá, ale pokud nejste znalci Karlova životopisu, můžete se v neustálých skocích časem snadno ztratit. Klasickým problémem historických filmů z dílny ČT jsou pak výkladové dialogy. Postavy si zase navzájem toporně vykládají (jim známé) dějiny a vztahy, protože je přece potřeba poučit diváka. Kdyby se místo toho využil vypravěč (který nakonec stejně do filmu mluví) a pozornost se soustředila raději na budování nějakého zajímavého dramatu, byl by výsledek záživnější i přínosnější. Celkově by však prospělo uvědomit si, že rčení "méně je někdy více" může platit i pro historii v historických filmech.
Na prkenné dialogy dojíždí i jinak velice dobře zahrané postavy, jako byl Balduin Lucemburský Mariána Geišberga nebo kolínský arcibiskup v podání Norberta Lichého. V tomto ohledu je třeba zvlášť ocenit Stanislava Majera v roli Jana Lucemburského, který je asi jedinou skutečně zajímavou a plastickou figurou. Bohužel jeho chování a řeč moc neodpovídá vznešenému králi, jakým skutečný Jan Lucemburský byl, nehledě na opakování klišé o tom, jak Jan jen harcoval po světě za české peníze. Ve skutečnosti to byl hlavně on, kdo pomohl Karlovi k římské koruně a kdo mu již několik let předtím předal v Čechách faktickou vládu.
Hlavní role Kryštofu Hádkovi moc nesedla. Co zarazí na první pohled je vzhled. Asi úplně každý už někdy viděl některé z dobových vyobrazení Karla IV., zvlášť po letošním 700. výročí, kdy na nás Karel kouká z každého druhého plakátu, přebalu knihy nebo titulky magazínu. Jen málokdo si tedy nepředstaví Karla jako tmavovlasého muže s podlouhlým obličejem. Hádkova kulatá hlava je ale echt blond, což působí asi jako kdyby roli Marilyn Monroe hrála Martha Issová. Druhým problémem je Hádkův vysoký hlas, který fungoval výborně v jeho roli floutka v Tmavomodrém světě, ale ke Karlovi se zrovna dvakrát nehodí. Možná to byl záměr, ale dílem díky tomu, dílem díky scénáři mladý Karel působí jako slabá postava, se kterou má divák potíže se ztotožnit. To je u hlavní role trochu problém, nehledě na to, že tohle vyznění neodpovídá skutečnosti. Je jasné, že Karel nebyl vždycky ten rozvážný a mocný vladař, jak ho známe z pozdějších let, ale rozhodně to byl silný charakter. I jako mladý muž byl odvážný, rázný a velmi inteligentní. To v Hádkově pojetí nemáme moc šanci vidět, takže kýženou dramatickou dualitu Jan vs. Karel čekáme marně.
Kvůli výše zmíněnému Hlas pro římského krále v divákovi jen těžko zanechá nějaký hlubší zážitek nebo otisk. Dobré momenty nechybí, je třeba ocenit například kvalitní práci šermířských kaskadérů, kterou u nás prostě umíme. Věrohodné zachycení bitky v Pavii, ke které sice tehdy ve skutečnosti nedošlo, ale dobře ilustruje jiné dobrodružné příhody z Karlova života, patří k tomu lepšímu, co lze ve filmu vidět. Absenci dramatu a emocí na scéně však nepomůže ani šerm, ani herecké výkony, ani kvalitní hudba nebo pár líbivých záběrů z dronu. Výsledek přes všechnu snahu vyzní nemastně-neslaně.
Velkou bolestí filmu je výprava, ať se její proklamovanou historičností ČT ohání, jak chce. Objevují se sice světlé výjimky, jako například ztvárnění Karlovy svatby s Blankou z Valois, oděvy kurfiřtů, nebo plný císařský majestát Ludvíka Bavora, ale obecně nemají kostýmy s dobovými oděvy mnoho společného. Klasické klišé jsou pak různé potrhané kožené oblečky, u kterých se poučenější divák nepřestává divit, proč si tvůrci pořád dokola pletou středověk s pravěkem. Naprosto mimo dobovou realitu jsou pak hliníkové zbroje, náhodně kombinující prvky z rozmezí takřka 200 let, které lze bez nadsázky označit za fantasy. Bohužel špatné fantasy, protože téměř každý ozbrojenec působí v nepadnoucí zbroji jako klaun. Nejvíc to ruší v momentech, kdy ubohý Jan nebo Karel dostanou na hlavu jakousi směšnou přilbu a připomenou Plecháče ze země Oz. Výprava, která možná mohla svému účelu posloužit v komediální pohádce Ať žijí rytíři! (2009), nemá v historickém filmu co dělat.
Problém špatné výpravy a špatně zvolených "atmosférických" scén spočívá v tom, že se v divácích fixuje mylný a dost neuctivý obraz o středověku. Jak jinak si vyložit například scénu, kdy je rytířský král Jan, který měl dle antropologického výzkumu jeho kostry postavu desetibojaře, nehistoricky vytahován do sedla jeřábem, jako by byl nesvéprávný? Po klišé o tom, jak i korunní princové chodili na audience v hadrech, tu máme klišé o tom, jak se neohrabaní těžkooděnci nemůžou bez pomoci ani pohnout. Pravda je přitom ale úplně jiná.
Mgr. Tomáš Straka
Přemyslovský dědic
Jedním ze zajímavě ztvárněných témat ve filmu byl Karlův vztah k matce Elišce Přemyslovně a k Českému království. Zatímco mladý následník trůnu putuje po světě, zjevuje se mu matka, se kterou se neviděl od svých tří let. Tehdy došlo k dramatickým událostem na hradě Lokti, odkud si malého prince (tehdy se ještě jmenoval Václav) otec skutečně odvážel za třeskotu mečů. I když Karel IV. nikdy neopomíjel dědictví svého slavného děda, římského císaře Jindřicha VII. (vládl 1308 - 1313), ani svého královského otce, vždy cítil zvláštní náklonnost k rodu Přemyslovců. Podle filmu jej k Čechám připoutala vzpomínka na matku, která jej ve snovém vidění zavedla do Čech. Ve skutečnosti ale byly důvody spíše pragmatičtější. České království bylo v době Karlova příjezdu největším a nejbohatším majetkem Lucemburků a pro Karla IV. po celý život znamenalo základnu rodové moci. Přispívalo k tomu i to, že dědicem Lucemburska byl prohlášen Karlův nevlastní bratr z druhého Janova manželství, Václav Lucemburský. Toho Karel viděl jako pokračovatele lucemburského rodu a sám se odvolával často a hlasitě především na Přemyslovce, kterým nechal na věčnou paměť zbudovat sochy v životní velikosti - náhrobky v katedrále sv. Víta. Karel pěstoval také kult přemyslovského prapředka Přemysla Oráče a do korunovační ceremonie českých králů zabudoval Přemyslovy střevíce a mošnu, uchované tehdy na Vyšehradě. Karlovým nejoblíbenějším světcem byl Přemyslovec svatý Václav, kterému stavěl sochy všude, kde vládl a najdeme je tedy i v dnešním Německu.
MK