Francesco Petrarca, víc než básník

Francesco Petrarca vešel do dějin jako básník, který pro svět znovu objevil ztracenou antickou kulturu a stál u zrodu renesančního humanismu. Petrarca však byl také důležitou politickou postavou. Intelektuálem, který měl blízko k nejmocnějším lidem tehdejšího světa, včetně císaře Karla IV.

Když se řekne Francesco Petrarca, většina vzdělaných lidí si vzpomene především na brilantní milostné sonety adresované básníkově platonické lásce Lauře (zřejmě jí byla francouzská šlechtična Laura de Noves). Jiní si Petrarcu správně zařadí mezi významné duchovní otce italské renesance, kteří na základě studia antických autorů přinášeli do poněkud neutěšeného čtrnáctého století svěží myšlenkový směr, pozdějšími historiky označnovaný jako renesanční humanismus. Jeho představitelé, počínaje florenťanem Dantem Alighierim (na kterého Petrarca celý život žárlil), obraceli pozornost svých myslí k pozemskému životu, k otázkám svobody člověka a krásám okolního světa.

Francesco Petrarca však nebyl jen jakýmsi od reality odtrženým intelektuálem žijícím ve slonovinové věži. Byl politicky činným člověkem, který se vším svým spisovatelským talentem a nabytými vědomostmi snažil aktivně přetvářet okolní svět. Mezi adresáty jeho dopisů nechyběli králové, papežové, ani římský císař a český král Karel IV., se kerým se také Petrarca několikrát osobně setkal.

Ve vztahu k politice měl Petrarca jasno. Mnohokrát měl možnost setkat se v Itálii, kde se narodil, i v Provence ve Francii, kde velkou část svého života pobýval, s praktickou politikou své doby. Setkával se s ní dostatečně často na to, aby dobře prohlédl její skutečné motivy a nečestné stránky. Dostatečně na to, aby jí začal pohrdat a vinit z všeobecného úpadku své doby. Přesto však na politiku nerezignoval I když se nechtěl stát jejím praktickým vykonavatelem, toužil ji jako literát a intelektuál ovlivňovat. Mnozí ho pro jeho lichotky mocným vladařům vinili z pochlebovačství. Jak ale dodává Jiří Špička, autor unikátní české monografie Francesco Petrarca: Homo politicus, básník "zvolil cestu pozitivní motivace a učinil to nejlepší, o co se může intelektuál v kontaktu s mocí pokusit: být jí nablízku a snažit se jí co nejvíce posouvat směrem k dobru."

Petrarkův potrét, jehož autorem je básníkův současník Altichiero da Verona

Itálie v úpadku

Názornou ilustrací politických poměrů v Itálii čtrnáctého století jsou už okolnosti Petrarcova narození a dětství. Pertrarcův otec byl svého času vážený notář ve Florencii, ale celá rodina byla nucená město opustit poté, co roku 1301 vypukl převrat při kterém se moci zmocnili tzv. bílí guelfové. Jako by nestačilo, že celé území severní Itálie, rozdrobené na samostatné městské státy a různá další menší panství, dělil konflikt mezi ghibelliny (straníky císaře) a guelfy (straníky papeže), každé město navíc pronásledovaly hluboké vnitřní rozbroje a časté krvavé převraty. V bohaté Florencii, která patřila k tradičním oporám papeže, tehdy vypukl boj mezi "bílými" a "černými" guelfy a Petrarcovi rodiče museli jako straníci poražené strany město opustit. V nepřítomnosti byli pak odsouzeni k smrti a veškerý majetek jim byl zabaven. Do takových poměrů se Francesco Petrarca roku 1304 narodil. Jeho rodina se nakonec přesunula do Francie, na avignonský dvůr papeže Klementa V., avšak sám mladý Petrarca se posléze vrátil na Italskou půdu, aby ve slavné univerzitě v Bologni začal studovat právo. Právnickou fakultu nikdy nedokončil, ale zato se během studií zamiloval do klasické antické literatury. Čím více četl spisy Vergilia a Cicerona, čím více poznával slávu starého Říma, tím byl nespokojenější s ponurou současností. Těžce nesl, že Řím už dávno není oním slavným mocenským a kulturním centrem známého světa. Vždyť v něm nesídlil ani římský císař, kterému ze staré říše nezbývalo o moc víc, než pouhé jméno, a od roku 1309 ani papež, který přesídlil do francouzského Avignonu. Petrarca úsilí o návrat těchto dvou nejvyšších představitelů křesťanského světa do "věčného města" a pozvednutí slávy a moci Říma obětoval mnoho svých sil.

Papež patří do Říma!

Petrarkova socha nacházející se v paláci Uffizi ve Florencii

Italové a barbaři

Francesco Petrarca měl ojedinělou vizi italského národa, kterou předběhl svou dobu. Ve čtrnáctém století totiž nic jako italský národ neexistovalo nikde jinde, než v Petrarkových představách. Itálie byla rozdrobená a její obyvatelé měli jen velmi vágní povědomí o společném jazyce, roztříštěném ovšem do mnoha velmi odlišných dialektů. Obyvatelé Apeninského poloostrova sami sebe vnímali především jako obyvatele svých městských států. Florenťané na sobě nepozorovali mnoho společného například s Benátčany. Naproti tomu Petrarca tvrdil, že všichni Italové tvoří jeden italský národ, který je navíc totožný se starověkými Římany, a tak nejen skuteční obyvatelé města Říma, ale také Florenťané či Benátčané jsou přímými dědici Římanů. Z toho důvodu také Petrarca považoval italskou kulturu za starobylejší, civilizovanější, krásnější a vůbec ve všech směrech nadřazenou kultuře "barbarů", do nichž zahrnoval především Francouze a Němce. Za barbarské kraje obecně Petrarca považoval všechny země, kde se nepije dobré víno a nevyrábí olivový olej. Nejhorší barbaři podle něj dokonce pijí tekuté obilí (tedy pivo). Petrarkovo vidění Italského národa mu umožňovalo povznést se nad lokální spory italských městských států, a tak jeho svědomí netížilo když svým frorentským přátelům vysvětloval, že se dal do diplomatických služeb jejich odvěkých nepřátel, milánských Viskontiů. V Petrarkově vidění byly spory mezi Italy malicherné a zavrženíhodné. Všichni Italové v sobě totiž na rozdíl od barbarů prý nesli jakousi vrozenou vznešenost a čest. I pro barbary však existovala šance se "poitalštit" a tak se stát také vznešenými. Petrarca to radil v dopisech jednomu příslušníkovi "barbarského" národa, Janovi ze Středy, vzdělanému kancléři císaře Karla IV.

Petrarkova představa politicky ideálního světa spočívala v navrácení mocenského centra zpět do města Říma a ustanovení italské vlády (pax Italica) nad celým známým světem. V takové ideálním světě má pak být podle Petrarky lid spravován prostřednictvím samosprávných obcí, řízených světsky a racionálně. Nad nimi má dlít osvícený vladař, kterému po boku stojí básník jako rádce.

Portrét Jana ze Středy jako litomyšlského biskupa v jeho knize Liber Viaticus vytvořené před rokem 1364. Archiv autora.

Cola di Rienzo a sen o Římu

Novodobá busta římského tribuna Coly di Rienzo umístěná v parku Pincio v Římě

Vztah Petrarky s Karlem IV.

I po Colově pádu však Petrarca žil dál pro svůj římský sen. Naděje upínal k novému římskému králi Karlovi IV., kterému se roku 1351 odhodlal zaslat první dopis. V něm ho vyzýval, aby přijal císařskou korunu a z Říma učinil nové hlavní město své říše z kterého by vládl pevnou rukou. Karlova odpověď zastihla neustále se přesouvajícího Petrarku až o téměř tři roky později. Karel IV. básníkovi laskavě a s úctou vysvětlil, že situace se od dob starověku dramaticky proměnila a že obnova antického impéria není v současnosti možná a už vůbec ne silou. Karel poukazoval na to, že na rozdíl od starověkých císařů nedisponuje neomezenou mocí a musí postupovat opatrně a diplomaticky. Stěžoval si, že Itálie k vlastní škodě sama císaře neuznává a bojuje proti němu. A bez patřičných nástrojů tedy není možné "opravit již potopenou loď". Zjednodušeně řečeno by se dalo shrnout, že politický idealista Petrarca, který si sice uvědomoval všechny těžkosti, ale přesto chtěl Karla IV. pohnout k velkým činům v Itálii, narazil na politického realistu Karla, který měl s Itálií své vlastní negativní zkušenosti. Koneckonců už v mládí se ho nedlouho po příjezdu do této země pokusili v Pavii otrávit.

Je historickým paradoxem, že Karlovu odpověď pro Petrarcu nestylizoval nikdo menší, že nejlepší latiník, kterého měl Karel IV. k dispozici - sám Cola di Rienzo! Petrarca ovšem ihned poslal odpověď ve které se pokoušel vyvracet všechny protiargumenty a ještě naléhavěji Karla volal do Itálie. Když se Karel IV. roku 1354 skutečně vydal na cestu za svou císařskou korunou, básník jej nadšeně přivítal v Mantově. Dlouho spolu rozmlouvali a Petrarca vyprávěl o znamenitých mužích starověku i středověku o kterých měl právě rozepsanou knihu (De viris illustribus) a snažil se Karla opět pohnout k velikým činům v Itálii.

Karlova římská korunovace však Petrarku hluboce zklamala. Co byl pro římského krále úžasný úspěch, vykoupený složitými politickými jednáními, množstvím peněz a nakonec i téměř vlastní krví při nepokojích v Pise na zpáteční cestě, to bylo pro Petrarku zbabělé zahození příležitosti a pohrdání římským dědictvím. Císaři Petrarca vyčítal především spěšný odchod z Itálie (Karel slíbil papeži, že se v městě zdrží jen po nezbytně nutnou dobu) a neochotu bojovat za obnovu svého panství. V ostrém dopise Karlovi neváhal napsat: "Ty, pán římské říše, nevzdycháš po ničem jiném než po Čechách [...] Odnášíš domů korunu jak železnou, tak zlatou a s nimi i planý titul císaře. Císař římský si dáváš říkat ty, pouhý král Čech. Kéž by té země nikdy nebylo...".

Přesto se o však rok později Petrarca sám do této "barbarské země" vypravil. Nečinilo mu to asi žádné zvlášní potěšení, ale Viskontiové jej pověřili důležitým diplomatickým posláním (s nadějí, že císař bude k Petrarkovi shovívavější) a když nezastihnul Karla IV. V Basileji, musel Petrarca chtě nechtě do Prahy. V novém hlavním městě říše se mimo jiné setkal take s Janem ze Středy či s florenským lékárníkem Angelem. Byl zahrnut velikými poctami, avšak žádných ústupků pro své pány nedosáhl. Po tomto setkání se kontakt mezi oběma osobnostmi na pět let přerušil. Nový impulz dostal Petrarca když se na něj Karel IV. obrátil s prosbou o odbornou expertýzu. Zaslal mu několik listin, se kterými k němu nedávno přišel jeho zeť, rakouský vévoda Rudolf IV. Ten tvrdil, že tito listiny byly náhodou nalezeny v habsburském rodovém archivu a že jimi staří římští císařové, včetně Fridricha I. Barbarossy, ale i Julia Caesara a Nerona, udělili rakouskému vládci zvláštní výsady a tituly. Petrarca císaři odpověděl delším dopisem, ve kterém jej opět vyzýval k porušení slibů daných papeži a k přímé vládě nad Itálií. Kromě toho však přiložil odborný názor na listiny, které okamžitě odhalil jako padělky (ve shodě s tím, co si už předtím myslel Karel IV.) a navíc zahrnul falzátora proudem urážek směřujících na jeho nekompetentnost, ignoranci a naivitu.

Další vyměněné dopisy mezi oběma muži byly v podstatě jen zdvořilostním opakováním již řečeného. Petrarca nepřestával burcovat Karla IV. k obnově slávy římské říše. Karel zase nepřestával zvát Petrarku do Prahy, aby si prohlédl, že na ní není zdaleka nic barbarského, ba právě naopak. Oba muži se setkali ještě naposledy, u příležitosti Karlova druhého tažení do Itálie roku 1368. Protože však ani tato Karlova druhá římská jízda nedopadla podle básníkových představ (a to přesto, že Karlovi se podařilo navrátit papeže zpět do Říma), Francesco Petrarca už se raději ke Karlově politice nevyjadřoval.

Řím. rozpadající se velkoměsto

Proslulé Věčné město bylo v Petrarkově době již jen odleskem své bývalé slávy. Stále sice bylo ohromné, ale většina staveb ležela v troskách po staletích bojů, které město krutě poznamenaly. Přelidněné ulice, ruiny antických chrámů a mezi nimi chrámy křesťanské se slavnými relikviemi - tak vypadal tehdejší Řím. Už dávno nebyl sídlem římských císařů, a dokonce ani papežů, když se roku 1309 Kliment V. přesunul do francouzského Avignonu. Řím zůstal toliko korunovačním městem, kam musel vykonat cestu každý král Svaté říše římské, pokud se chtěl stát císařem. K nejdůležitějším stavbám středověkého Říma patřil Andělský hrad, což bylo původně mauzoleum římského císaře Hadriana a posléze sídlo a pevnost papežů, pojmenovaná po archandělu Michaelovi, který prý na střeše budovy zvěstoval konec morové rány. Z hradu vedla opevněná chodba do svatopetrské baziliky založené ve 4. století Konstantinem Velikým nad hrobem svatého Petra. Forum romanum - centrum antického veřejného dění v říši bylo v Petrarkově době jen hromadou ruin mezi kterými se pásly kozy, neboť všechny antické stavby, které nebyly přeměněny na křesťanské kostely, rychle chátraly.

Idealizované vyobrazení Říma z Norimberské kroniky z roku 1493

Autor: Tomáš Straka