Černý princ Eduard

Anglický následník trůnu Eduard, přezdívaný Černý prince, vešel do dějin jako jeden z nejlepších středověkých vojevůdců a stal se legendou tzv. Stoleté války mezi Anglií a Francií. Jeho vojenské schopnosti a rytířská duše udivovaly současníky i pozdější generace. Za své úspěchy ovšem musel "Černý princ" zaplatit krutou daň.

Následník trůnu

Princ Eduard se narodil anglickému králi Eduardovi III. a jeho ženě Filipě Hainaultské v ne zrovna jednoduché době. Zemi zrovna vládl milenec Eduardovy matky Isabelly, lord Roger Mortimer. Téměř osmnáctiletému Eduardovi dodalo narození následníka 15. června 1330 odvahu postavit se proti Mortimerovi, který byl svržen, zajat a nakonec také popraven. Již od této chvíle se stal malý princ Eduard zdrojem královy síly i úspěchu.

Protože se narodil v soukromém Eduardově paláci ve Woodstocku, byl princ Eduard často označován jako Eduard z Woodstocku. Mladý následník byl vychováván na anglickém dvoře v duchu klasické středověké rytířské výchovy a již od útlého věku se účastnil důležitých politických jednání. Když se v roce 1337 jeho otec prohlásil dědicem francouzského trůnu a vypukla tzv. Stoletá válka mezi Anglií a Franci, stával se po dobu otcových tažení malý Eduard formálně královským regentem. Vyrůstal společně se svou sestřenicí, krásnou dívkou Janou, známou jako "sličná panna z Kentu". Jana byla o dva roky starší, než malý Eduard, a naprosto prince okouzlovala. Když jí ale bylo dvanáct, tajně se provdala za šlechtice Thomase Hollanda, se kterým žila až do roku 1360. Tři roky po této svatbě se Eduard stal princem z Walesu.

Otec Černého prince, král Eduard III. Náhrobek z roku 1377. Wikipedia.

Ostruhy z Kresčaku

Bitva u Kresčaku. Wikipedia.

Boj pod deštěm šípů

Francouzský útok začal přípravnou střelbou najatých kušiníků z Janova. Protože těm ale za nedávného lijáku zvlhly tětivy, nebyla jejich střelba ani přesná, ani účinná. Navíc v důsledku rychlé anglické střelby (protože z luku se dalo vystřelit i 4x častěji než z kuše) jejich řady dost rychle prořídly. Netrvalo dlouho a Janované začali prchat. Když to viděl předvoj francouzské armády, rozčileně se vrhl nejdřív na prchající, a pak na Angličany. Byli hrdí na svůj rytířský výcvik a věřily svým počtům – vždyť nad Angličany měli přesilu nejméně 2: 1!

Jenže vyvýšená pozice francouzské jezdectvo výrazně zpomalovala a dlouhé luky Velšanů odváděly svou krvavou práci velice dobře. Vlna za vlnou francouzské jízdy se tříštila o anglickou obranu. Hraběti z Alençonu, bratrovi francouzského krále se však podařilo společně s útokem českého krále, slepého Jana Lucemburského, prorazit až k princi Eduardovi. Podle kronikáře Froissarta prý anglický následník dvakrát klesl při boji na kolena pod náporem nepřátelských ran, až ho nakonec musel vysvobodit jeho korouhevník, rytíř Richard Fitz-Simonn. Když vypadala situace kriticky, vyrazil z předvoje posel ke králi Eduardovi a žádal na něm naléhavě pomoc pro následníka trůnu. Král se však prý jen zeptal: "Je můj syn mrtev, shozen z koně nebo tak těžce raněn, že se o sebe nemůže postarat?" A když posel odpověděl, že ne, odeslal ho Eduard pryč s tím, ať netlachá a nechá jeho syna poznat, co to je válečná vřava. Nebylo to však jen proto, že král Eduard chtěl být za každou cenu tvrdým otcem. Hlavní důvod byl asi to, že nechtěl rozvolňovat svou obranou pozici a správně odhadl, že francouzský útok dlouho nevydrží.

Princ si vedl v bitvě výtečně. Uhájil svou pozici a zahnal Francouze na útěk. Se západem slunce opustil bojiště i zraněný francouzský král Filip. Angličané ukořistili posvátnou korouhev Francie – Oriflammu a dobyli obrovské vítězství. Hvězda mladého prince začala prudce stoupat.

Král Eduard se radostně shledává se synem – princem z Walesu po vítězné bitve u Kresčaku. Romantická ilustrace z 19. století. Wikipedia.

Vlastní velení

V roce 1355 vypršel uzavřený mír s Francií, během kterého se princ Eduard pravidelně objevoval na nejskvělejších evropských turnajích. Francouzi i Angličané se připravovali na další pokračování války. Král Eduard jmenoval svého, nyní již pětadvacetiletého syna svým zástupcem v Gaskoňsku s pravomocí nad všemi anglickými državami ve Francii. V září se Černý princ přemístil do Bordeaux, odkud v následujícím měsíci vytáhl v čele mocné armády proti francouzským silám v Languedocu. Jádro jeho vojska tvořili opět proslulí velští lučištníci s dlouhými luky, což byla asi nejlépe vycvičená a nejprofesionálnější jednotka své doby. Na svém tažení Languedocem nenašel Eduard rovného soupeře. Pálil a ničil vše francouzské, co mu přišlo do cesty. Jeho vojsko se zastavilo až u hradu Tours na Loiře, který jejich pokusům o dobytí vzdoroval. To dalo čas Francouzskému králi Janovi Dobrému, aby shromáždil velké vojsko a vyrazil proti anglickému princi. Vše spělo k další velké bitvě.

Tento meč bývá někdy přisuzován černému princi. BBC.com

Vrchol slávy u Poitiers

Eduardovi se u Poitiers moc bojovat nechtělo. Jeho unavené vojsko čítalo asi 2000 lučištníků, 3000 anglických ozbrojenců a 1000 gaskoňských pěšáků. Oproti tomu Francouzi disponovali čerstvými silami a chystali se na něj více než 8000 jezdci a 3000 pěšáky, což byla pravděpodobně jedna z nejsilnějších polních armád, jaké byly shromážděny za celé 14. století. Poučen úspěchem u Kresčaku, hledal Eduard vyvýšenou pozici, kde by mohl zaujmout defenzivní postavení. Nakonec ji objevil na jednom zalesněném svahu a angličtí vojáci začali horečně kopat příkopy a ostřit kůly. Podobně jako u Kresčaku se také celá anglická armáda připravovala k boji pěšky. Těsně před bitvou došlo k jednání, ve kterém se Eduard pokoušel odvrátit hrozící katastrofu. Nabídl Francouzům četné ústupky a byl dokonce ochotný vzdát se i anglické brány do Francie – Calais. Ale král Jan II. si byl jistý svým vítězstvím a nechtěl slyšet o ničem jiném, než o úplné anglické kapitulaci.

Bitva u Poitiers. Wikipedia.

Dauphinova netrpělivost

Boj začali dne 19. září 1356 rytíři francouzského předvoje, vedení devatenáctiletým náledníkem- dauphinem, kteří se vrhli poněkud ve spěchu na anglické lučištníky. Eduard totiž předtím přikázal přemístit vozy trénu více dozadu, což Francouzi mylně vyhodnotili jako známku nepřítelova ústupu. Určitou roli také mohla hrát dauphinova nezkušenost s jakýmkoli reálným bojem. Přivítala je opět sprcha šípů. Ačkoli podle dobových kronikářů šípy nebyly schopné proniknout kvalitní plátovou zbrojí francouzských rytířů, přece jen napáchaly ohromné škody na jejich koních, což způsobilo ve francouzské linii chaos. K anglickým řadám se dostal včas jen zlomek francouzské síly a příliš dlouho tam nevydržel. Angličané odráželi vlnu za vlnou, ale brzy začali pociťovat únavu a Velšanům navíc docházely šípy. Boj se postupně vyrovnával, a to už do něj zasáhl i Francouzský král Jan. Dvě hodiny se Francouzi pokoušeli prorazit anglickou obrannou linii, ale štěstěna nebyla toho dne na jejich straně. Velšané dostříleli šípy a přidali se k pěchotě a k sesedlým rytířům. Černý princ bojoval uprostřed svého vojska s Johnem Chandosem a hrabětem Warwickem po boku. Francouzské jezdectvo se nemohlo kvůli neprostupnému terénu účinně prosadit. Eduard totiž rozmístil vojsko velice chytře tak, aby část byla chráněna bažinou, část porostlým svahem a část zásobovacími vozy.

Anglický protiútok

Dauphinova pěchota byla rázným anglickým protiútokem zatlačena. Pěšáci se stáhli, aby se přeskupili, ale když to viděl zbytek pěší francouzské armády, zpanikařil a začal utíkat. Marně je král Jan volal zpět do boje. Zdaleka však nebylo rozhodnuto. Francouzi se anglickému protiútoku bránili se značnou urputností. Jan však raději odeslal svoje dva syny z bojiště. Až teď zasáhla do boje jízdní záloha, kterou si Černý princ schovával celou bitvu. Bylo to ohromně riskantní, ale vyplatilo se to. Angličanům se podařilo francouzský střed obklíčit ze všech stran a nakonec i prolomit jejich obranu. Nečekaný úspěch musel k smrti vyčerpaným Angličanům vhánět slzy do tváře. Francouzské šiky se rozpadly, většina Janova vojska uprchla. Francouzský konstábl (nejvyšší vojenský velitel) byl zabit i se svými dvěma maršály. Vojenská katastrofa krále Jana byla završena jeho osobním zajetím. Černý princ vešel do dějin jako pokořitel Francie.

Originální výzbroj Eduarda z Walesu ze 14. století. Archiv autora.

Velkorysý vladař

Se slavnostním návratem do Londýna 24. května 1357 začalo asi nejšťastnější období princova života. V té době proslul svou velkorysostí, s jakou se choval k zajatému francouzskému králi, kterému dovolil vrátit se domů a dokonce se s ním podle některých zpráv modlil v katedrále v Canterbury. O tři roky později byl uzavřen mír s Francií v Brétigny, který uzákonil všechny územní zisky Angličanů ve Francii. Výměnou za to se král Eduard vzdal nároků na Francouzskou korunu. Ve stejném roce 1360 také ovdověla oblíbená sestřenka Černého prince, Jana z Kentu. Princ Eduard dlouho neváhal a vzal si ji, po získání potřebného papežského povolení kvůli blízké příbuznosti, za ženu. Šlo samozřejmě o velký skandál a anglická šlechta reptala i kvůli tomu, že byla zmařena šance proměnit "politický kapitál" královského sňatku lépe. Černý princ si mohl vzít kohokoli na světě a on si vybral anglickou šlechtičnu a přítelkyni z dětství! Eduard si však prosadil svou. Otec jej roku 1362 jmenoval vládcem Akvitánie, kde si společně s Janou zřídili skvostný dvůr. V dochovaných účtech dvora v Bordeaux jsou zachovány štědré dary Černého prince pro jeho přátele, družiníky i služebníky, včetně například nástrojů pro muzikanty.

Mezi poddanými v Akvitánii však Černý princ příliš oblíbený nebyl. Vnímali jej jako cizího vládce, vnuceného vojenskou mocí, který navíc neustále šroubuje daně do nesnesitelných výšin.

Eduard III. dává svému synovi, Černému princi, vládu nad Akvitánií. Knižní miniatura z roku 1390. Wikipedia.

Problémy a nemoci

Roku 1367 se na Eduardův dvůr v Bordeaux dostavil osobně Kastilský král Pedro I., aby slavného válečníka požádal o pomoc proti svému nelegitimnímu bratrovi Jindřichovi. Eduard další válečné dobrodružství neodmítl a s mohutnou armádou se vydal přes navarské soutěsky do boje. Krušné zimní tažení skončilo dalším slavným princovým vítězstvím v bitvě u Naveretta (Nájera), kde byla vojska vzdorokrále Jindřicha poražena, a Pedro mohl s Eduardovou pomocí zasednout na kastilský trůn. Bohužel, byl to již poslední odlesk slávy Černého prince. Pedro se na trůnu dlouho neudržel, brzy byl svržen a dokonce zabit. Nákladné tažení navíc Eduardovi přivodilo další finanční potíže, které řešil jako obvykle – dalším zvýšením daní. To už však šlechticům, prelátům i měšťanům Akvitánie došla trpělivost a podali proti svému pánovi žalobu k francouzskému králi, jehož byl Eduard formálně leníkem. Francouzský král Karel V. daň zrušil a poručil Eduardovi dostavit se do Paříže. Podle kronikáře Froissarta na to však Černý princ odpověděl ironicky: "Velmi rádi se ve stanovený den dostavíme do Paříže. Přijedeme však s přilbou na hlavě a v doprovodu šedesáti tisíc mužů." Své hrozby však Eduard už nesplnil. Zabránila mu v tom choroba, kterou si přivezl ze španělského tažení. Trpěl horečkami a průjmy a nakonec i vodnatelností, která mu dokonce zabraňovala usednout na koně. Možná i tato jeho choroba, která musela čtyřicetiletého válečníka velmi iritovat, byla příčinou jeho popudlivého a krutého chování v posledních letech života. Nejvíce se to projevilo na případu odbojného města Limoges, které se krátce po opětovném rozhoření konfliktu přidalo na francouzskou stranu. Černý princ, který řídil vojenské operace z postele, nařídil po dobytí města za použití podkopů vyvraždit veškeré obyvatelstvo. Nebyli ušetřeni ani starci, ani ženy či děti.

Smrt

V lednu roku 1371 se Eduard vrátil do Anglie, předal vládu nad Akvitánií svému otci a poslední léta svého života strávil jako těžce nemocný člověk čekající na smrt. Král Eduard, přestože tušil, co přijde, byl z jeho smrti zdrcený. Bylo to poprvé v anglických dějinách, kdy královský otec přežil svého jediného následníka. Eduard, Černý princ z Walesu, zemřel 8. května roku 1376 ve Westminsteru a byl pohřben v canterburské katedrále pod nádherným bronzovým náhrobkem. Na jeho epitafu můžeme dodnes číst tato slova: "To co jsi ty, byl jsem i já. To co jsem já, budeš i ty. Nemyslel jsem nikdy na smrt, dokud jsem si užíval dechu. Na zemi jsem měl ohromné bohatství, země, poklady, koně i zlato. Ale nyní již jsem bídný ubožák ležící v zemi. Má krása již zcela povadla a mé tělo se rozpadlo až na kost."

Náhrobek Černého prince z roku 1376. Archiv autora.

Jak se z Eduarda z Woodstocku stal "Černý princ"?

Původ Eduardovy přezdívky "Černý princ" je dodnes zahalen rouškou tajemství. Podle legendárního podání vznikla tak, že v bitvě u Kresčaku na sobě mladý princ měl bohatě zdobený černý kyrys. Tento tradičný výklad ale bude mít s historickou pravdou asi jen málo společného. V první řade proto, že v roce 1346 se nějaké zdobené kyrysy jako součásti zbroje používaly jen stěží (zbroj té doby sestávala především z kroužkové košile a podbíjeného koženého plátového kabátce). Navíc není dochovaný žádný dobový popis ani vyobrazení Eduarda v černé zbroji. Určitým vodítkem by snad mohl být pouze Eduardův černý turnajový štít (viz box2), ke kterému teoreticky mohl nosit i další černé prvky. Podle všeho vznikla však tato přezdívka až mnohem později, někdy v první polovině 16. století, a základem pro její vznik se stala princova neoblíbenost v Akvitánii. Kvůli jeho ukrutnosti, ale možná i vojenské zdatnosti, která přivodila Francii tolik ostudné porážky, získal Eduard přízvisko Prince Noir – Černý princ.

Černý princ a Jan Lucemburský

Podle dlouhé, avšak historicky nepotvrzené tradice, vzdal princ Eduard po bitvě u Kresčaku hold slepému českému králi Janovi, jako proslulému rytíři. Přišel prý k jeho tělu, sňal mu z hlavy přilbici a vybral z ní tři pštrosí pera, která přijal do svého erbu. Kromě toho prý přijal i Janovo heslo, které znělo "Ich dien", neboli "sloužím". Bohužel, jakkoli krásně legenda zní, neexistuje žádný historický pramen, který by mohl potvrdit, že Jan Lucemburský používal klenot s pštrosími péry (na všech vyobrazeních má na přilbici supí křídlo), nebo že používal uvedené heslo. Černý princ každopádně používal štít, na kterém se objevují tři bílá křídla na černém poli spolu s heslem "ich dien". Tento štít, vyobrazený na jeho náhrobku, je dobovým pramenem popsán jako "štít pro mír" z čehož se usuzuje, že byl používán princem pouze při turnajích. Dodnes je tento znak používán velšskými vojenskými jednotkami.

Erby používané černým princem na jeho náhrobku v Canterbury. Vlevo "štít pro mír" s třemi pštrosími peru a heslem "ich dien". effigiesandbrasses.com.

Podvazkový řád

V necelých čtrnácti letech se Černý princ stal spolu se svým královským otcem 24 dalšími rytíři zakladatelem Podvazkového řádu. Jde o dosud existující exkluzivní rytířský řád, jehož členem může být pouze Anglický (Britský) panovník a princ z Walesu a spolu s nimi vždy pouze 24 společníků. Vznik řádu pod patronací svatého Jiří byl odrazem vrcholné rytířské kultury anglického dvora v první polovině 14. století. Podle legendy vznikl řád při plese, na kterém se hraběnce ze Salisbury (domnělé králově milence) vysmekl zpod kolene podvazek a upadnul na zem. Zatímco se ostatní chichotali, král Eduard před hraběnkou dvorně poklekl a podávaje jí ztracený podvazek zvolal "Honi soit qui mal y pense!" – tedy "hanba tomu, kdo tím co myslí!". Přítomné pány prý polil stud, za to, že se dáme tak nemístně vysmívali a do budoucna si mohli pokládat za velkou čest, pokud směli pod kolenem nosit ozdobný podvazek jako symbol prestižního řádu. Eduardova slova se přitom stala oficiálním řádovým mottem, které řád používá dodnes.

Eduard jako rytíř podvazkového řádu. Vyobrazení z řádové knihy z Bruges, 1453. Wikipedia.

Autor: Tomáš Straka