Bratr proti bratru

Období vlády Lucemburků na Moravě se vyznačovalo bouřlivým vývojem. Poklidnou správu markraběte Jana Jindřicha vystřídaly boje jeho potomků o dědictví a moc. Lokální spor záhy přerostl hranice markrabství, neboť se do něj zapojili i mocnější příbuzní znesvářených sourozenců – Václav IV. a Zikmund Lucemburský

Když starý císař Karel IV. v roce 1378 umíral, byl jistě přesvědčen o tom, že jeho nástupci budou pokračovat v ohromujícím díle a učiní z Lucemburků nejmocnější rod v Evropě. Tak by tomu skutečně mohlo být, pokud by lucemburští bratři a bratranci postupovali svorně. To se však nestalo. Ještě předtím, než propukly známé rozepře královských bratrů Václava a Zikmunda, rozhádali se Lucemburkové na Moravě.

Počátky sporů

Dokud vládl Moravě Karlův mladší bratr Jan Jindřich, byl v zemi relativní klid a pořádek. Markrabě spravoval svěřenou zemi dobře, bez větších vnitřních problémů a byl skutečnou oporou svého císařského sourozence. Především se to projevovalo tím, že nebyl ambiciózní, nehrnul se do "velké" evropské politiky, svému bratrovi důvěřoval a půjčoval mu peníze.

Jan Jindřich po sobě zanechal tři syny – nejstaršího Jošta, druhorozeného Jana Soběslava a nejmladšího Prokopa. Ačkoli se ve svých celkem třech závětech velmi úzkostlivě snažil předejít sporům mezi bratry, z nichž podle středověkého zvyku každý musel získat po otci část dědictví, brzy po jeho smrti se jednota moravských markrabat rozpadla. Tušil snad Jan Jindřich už při sepisování testamentů, že bratři spolu nebudou vycházet zrovna nejlépe? Těžko říci. Pravdou je, že téměř ihned poté, co byl roku 1375 starý markrabě uložen do hrobu, povstal bratr proti bratru.

Příčinou prvního sporu byla nespokojenost Jana Soběslava s otcovou poslední vůlí. Podle ní sice zdědili titul markraběte moravského všichni bratři, avšak nejstarší Jošt (tehdy mu bylo 24) měl být jejich lenním pánem s titulem "pán země moravské" a byl obdařen nepoměrně větším množstvím držav i peněz. Jan Soběslav se nehodlal s postavením chudého příbuzného smířit a tak záhy po otcově smrti zpochybnil daný stav věcí a požadoval po Joštovi peníze nebo statky. Tehdy ještě celou záležitost dokázal vyřešit senior rodu – císař Karel IV., který přiměl roku 1377 oba bratry k dohodě, a po menších přesunech majetků se nakonec vše vrátilo do stavu určeného závětí Jana Jindřicha.

Boje se rozhořely

První skutečná markraběcí válka vypukla roku 1381 a souvisela pravděpodobně se smrtí prostředního z bratrů, Jana Soběslava. Podle závěti měl jeho majetky získat Prokop, ale s největší pravděpodobností je zabral Jošt. Prokop proti bratrovi povstal spolu s částí moravské šlechty. Jeho vojáci dobyli Joštův hrad Tepenec, napadli olomoucký klášter augustiniánek a dokonce se pokusili převratem ovládnout Olomouc. Již tehdy se ve vzájemném vztahu obou bratrů projevila velká politika, když se v papežském schizmatu každý přihlásil jako straník jiného papeže – Prokop tehdy uznával avignonského Klimenta VIII., zatímco Jošt římského Urbana VI. Prokop byl nakonec se svým nátlakem úspěšný. Po rozhodčím výroku krále Václava IV. získal většinu majetků po Janu Soběslavovi s výjimkou Ivančic. Morava si nyní mohla na několik let oddychnout, oba bratři začali na určitou dobu spolupracovat.

Od počátku devadesátých let 14. století se ale začaly rozcházet cesty všech Lucemburků, když vznikly dvě středoevropské koalice. Na jedné straně král Václav IV., markrabě Prokop a polský král Vladislav a na druhé uherský král Zikmund, moravský markrabě Jošt a rakouský vévoda Albrecht III. Napětí mezi bratry zřejmě zvyšovala neschopnost (nebo neochota?) Jošta vyplatit Prokopovi jeho podíl ze společné držby Braniborska, které moravským markrabím zastavil jejich bratranec, uherský král Zikmund.

Další boje mezi Joštem a Prokopem vypukly v lednu 1393. Neválčilo se už pouze na Moravě, ale právě také v Braniborsku. Netrvalo dlouho a Zikmund se do sporu připletl jako Joštův straník. V říjnu 1393 oblehlo uherské vojsko pod velením Stibora ze Stibořic Prokopův Bzenec. Obléhání bylo zřejmě přerušeno, když Václav IV. vyzval moravské bratry i Zikmunda k mírovým jednáním v Praze. Ta však selhala, neboť byli Václav IV. a Fridrich Bavorský otráveni! Zatímco král Václav otravu přežil, vévoda Fridrich nikoliv. Stín podezření pochopitelně padl i na Jošta a Zikmunda. Stejně tak jako pražská jednání nebyl úspěšný ani rozhodčí výrok moravské šlechty. Bojovalo se dál a hledali se další spojenci.

Krize Lucemburků

V roce 1394 druhá markraběcí válka přerostla v krizi celého rodu i země. Jošt se totiž spojil s panskou jednotou proti králi Václavovi IV., který byl panstvem zajat. Přitom se nechal prohlásit zemským hejtmanem a královým zástupcem. Prokop následně prchl ze země ke svému bratranci, nejmladšímu synovi Karla IV., Janovi Zhořeleckému. Společně pak vypravili vojsko a osvobodili krále Václava.

Mezitím na Moravě neustále probíhaly boje. Prokopovi vojáci obsadili Kojetín a Potštát a neúspěšně se pokusili dobýt Uherské hradiště. Joštovi lidé zase získali Litovel, Olomouc byla pro jistotu obsazena silnou posádkou. Krátce poté přijel Jošt na jednání s Václavem IV. na Karlštejn, ale byl nadmíru rozčileným králem uvězněn. Joštova vazba sice nakonec trvala jen necelý měsíc, ale Prokop byl zatím pověřen správou Moravy. Než se jí však stačil fakticky chopit, byl mezi bratry roku 1396 uzavřen mír. Jošt musel vrátit Litovel a vyčíslily se škody.

Tečkou za druhou markraběcí válkou byl zemský mír (landfrýd) uzavřený téhož roku. Byla to v podstatě smlouva Jošta, olomouckého biskupa a moravské šlechty o trestání lapků a škůdců, kteří se v průběhu tří válečných let na Moravě značně rozmohli a ani mírová smlouva mezi markrabaty nemohla učit přítrž jejich loupeživému a krvelačnému řádění. Nutno říci, že landfrýd nebyl úspěšný. Markrabě Jošt neměl kvůli vyčerpání z bojů dost prostředků na udržení veřejného pořádku a ani moravské panstvo se do zásahů proti lapkům příliš nehrnulo. Není také divu, vždyť mnozí jeho příslušníci se na této činnosti sami nemalou měrou podíleli (viz Zločinnost). Navíc řada z nich jistě tušila, že mírová dohoda není konečná a že Moravou brzy opět zazní bubny války.

Do třetice

Nové boje vypukly roku 1398. Nestalo se tak ovšem na Moravě, ale v Lužici. Správou této země byl původně pověřen Jošt, ale když se prominentem na dvoře krále Václava stal Prokop, Václav dohodu porušil a svěřil moc nad obojí Lužicí právě jemu. Vznikla tak nepřehledná situace, kdy se lužická města stavěla na stranu Prokopa a jich věční rivalové – lužická šlechta – zůstali věrní Joštovi. Boje vyvrcholily následujícího roku, když žitavští měšťané vypálili Ronov, hrad Joštova straníka Hynka Berky z Dubé.

To už se ale opět bojovalo i na Moravě. Tentokrát začal boj jednoznačně Prokop. Z neznámého důvodu po olomouckém biskupovi Janu Mrázovi požadoval, aby mu vydal k užívání všechny biskupské majetky. Biskup Jan to odmítl a obrátil se na papeže a další duchovenstvo s prosbou o pomoc. Věci nabraly rychlý spád. Dne 4. března 1399 vydal opat skotských benediktinů ve Vídni výzvu, aby moravské duchovenstvo stihlo klatbou a interdiktem ty, kteří zabírají církevní statky. Papež Bonifác IX. se pak obrátil na nitranského a litomyšlského biskupa se žádostí, aby proces proti Prokopovi a jeho straníkům ještě zpřísnili.

Prokop se ocitl v úzkých, neboť Jošt měl nyní na své straně nejen většinu moravského panstva a velká města, ale také duchovenstvo. Prokopovou odpovědí byl útok. V únoru jeho vojsko obsadilo Pohořelice, a poté zabralo majetky olomoucké kapituly a biskupství. Jeden z Prokopových nejschopnějších velitelů, Jan Sokol z Lamberka, obsadil Staré Hobzí, odkud podnikal loupežné výpravy do širého okolí. Škody utrpělo město Budišov, Olomouc postihl požár.

V průběhu roku se obrátil olomoucký biskup na uherského krále Zikmunda s prosbou o ochranu. Byl mu za to dokonce ochoten předat některé zbývající majetky, které Zikmund obratem rozdělil mezi své bojovníky. Uherské vojsko překročilo hranice Moravy o Vánocích 1399. Prokop zato podnikl odvetný vpád na západní Slovensko.

Operace na Moravě

Boje na Moravě už byly v plném proudu. O jednu z nejvýznamnějších událostí válek se postarali Hynek z Kunštátu, zvaný Suchý Čert a Albrecht Bítovský z Lichtenburka, Prokopovi straníci. Překvapivým nočním útokem obsadili mocný znojemský hrad a donutili město ke kapitulaci. Hejtmanem města se stal Suchý Čert. Ve stejné době byla Prokopovými lidmi obsazena i Jemnice, již dostal do zástavy Zikmund z Křižanova, který se o získání nejvíce zasloužil.

Vojsko uherského krále mezitím operovalo na střední Moravě, kde úspěšně dobylo Prokopovy hrady Tepenec a Plankenberk. Litovel se ovšem pokořit nepodařilo. Po úspěších na jihu země se Prokop pokusil o blokádu Brna.

Jeho vojáci obsadili kostel ve Šlapanicích, kde se opevnili. Brněnští měšťané však sebrali odvahu, uspořádali výpravu a Prokopovy muže po krátké bitvě vypudili. Řada z nájezdníků přitom přišla o život a dalších 56 Brňané zajali. Jeden z nich o tom pak napsal oslavnou skladbu, kde vylíčil, jak vystrašení loupežníci "když šibenici spatřili, poděsili se a ztuhli jako mrtvoly tak, že byli nuceni vykálet ze sebe všecko, co si během jednoho roku do chřtánu nacpali."

Boje přerušila v srpnu roku 1400 další krizová událost. Král Václav IV. byl čtyřmi ze sedmi říšských kurfiřtů prohlášen za sesazeného. Markraběcí bratři uzavřeli příměří, aby mohli společně s Václavem a Zikmundem kritické situaci čelit. K dohodě ale nedošlo, vzájemné vztahy již byly příliš pošramoceny a Václav IV. neměl dostatek vladařských a vůdčích schopností k tomu, aby rod sjednotil. Boje na Moravě se tak brzy rozhořely nanovo. Zikmund z nich přitom byl roku 1401 na čas vyjmut, neboť jej zajala jeho vlastní uherská šlechta. Ke konci roku však znovu vytáhl s vojskem do Čech. Václavovi předložil mimo jiné i návrh na řešení moravského sporu – Prokop se měl vzdát všech svých moravských držav a jako náhradu měl dostat slezská vévodství Svídnické a Javorské.

Prokop se svých vydobytých pozic vzdávat nehodlal a naopak se začal chovat, jako by byl svrchovaným pánem Moravy. Počátkem roku 1402 došlo k dalšímu kolu bojových operací. Jan Sokol z Lamberka a Zikmund z Křižanova se pokusili obsadit Jihlavu, opět náhlým nočním přepadem. Tentokrát úspěšní nebyli. Měšťané se rychle vzbudili a ozbrojili, mnoho útočníků zabili nebo zajali a zbytek zahnali na útěk. Jevíčko už takové štěstí nemělo a Prokopovi lidé jej obsadili.

Znepřátelení spojenci

Doba dalších dramatických zvratů v dějinách Zemí české Koruny nastala, když se Zikmund pokusil ovládnout Čechy. Král Václav našel sílu se mu vzepřít a Prokop jej v tom podpořil. Zikmund na nic nečekal, svého bratra zajal a společně s Joštem přitáhl s vojskem pod hrad Bezděz, kam se uchýlil markrabě Prokop. Zikmund nabídl Prokopovi jednání a vystavil pro něj ochranný glejt. Jakmile ovšem mladší markrabě opustil bezpečí hradu, Zikmundovi lidé jej i přes všechny sliby okamžitě zajali.

Jošt si na chvíli vymohl, aby mu byl bratr vydán jako zajatec, ale nedůvěra mezi spojenci způsobila, že si to Zikmund rychle rozmyslel a nechal Prokopa raději odvézt do hradu Prešpurku (Bratislavy). V tu chvíli se však stalo něco, s čím Zikmund nepočítal. Jošt se obrátil proti němu. Vydal veřejný manifest, v němž tvrdě Zikmunda odsoudil a vyzval pány a města, aby proti uherskému králi vystoupili a usilovali spolu s ním o osvobození Václava IV. i markraběte Prokopa.

Co Jošta k tomuto obratu vedlo je těžko říci. Jošt byl velice ctižádostivý a usiloval o co nejpřednější postavení v českém státě. Zikmund mu nyní cestu na výsluní zastiňoval a navíc jeho razance a bezohlednost při pokusech ovládat české poměry již přesáhly únosnou mez. Kromě toho Jošt věděl, jak moc se Prokop se Zikmundem navzájem nenávidí, takže si mohl být jistý, že se proti němu nespojí. Jošt poté válčil se Zikmundem v Čechách i na Moravě. Kvůli nemoci se byl nakonec Zikmund nucen z Moravy stáhnout. Příčinou byla pravděpodobně úplavice, ale spekulovalo se i o pokusu o otravu. 

Konec nesvárů

Se zajetím Prokopa moravské markrabské války spěly rychle ke svému konci. S většinou jeho stoupenců se Jošt dokázal smířit. Zřejmě v únoru 1405 se podařilo obsadit poslední velkou državu Prokopových straníků – Znojmo. Stalo se tak lstí. Hynek Suchý Čert z Kunštátu byl vylákán z města a měšťané, kterým Jošt přislíbil osvobození od berně na 6 let, sami otevřeli brány. Zikmund z Křižanova pak Joštovi Jemnici prostě prodal.

Mír mezi Václavem IV. a Joštem na straně jedné a Zikmundem na straně druhé byl uzavřen v Budíně roku 1405. Poté mohl být propuštěn ze zajetí i markrabě Prokop. Ze svobody se ale netěšil dlouho. Ještě téhož roku, patrně na následky věznění, zemřel v klášteře v Králově Poli. Jošt se tak stal na posledních šest let svého života jediným pánem Moravy. Moravské markraběcí války byly u konce.

Země v rozvratu

Průvodním jevem i důsledkem moravských markraběcích válek byl naprostý nedostatek právního řádu a s ním spojené loupežnictví a další trestná činnost. V průběhu bojů bylo právo naprosto nevymahatelné, neboť zemský soud nezasedal (právo takzvaně "nešlo"), a tak se případy lapkovství rychle množily. K tomu přispívalo i to, že válčící strany zpravidla neměly příliš jasné centrální velení. Jednotliví šlechtici tak podnikali se svými bojovými družinami akce spíše na vlastní pěst, hranice mezi válečnou akcí a prostou loupežnickou výpravou byla jen málo zřetelná.

Ta část šlechty, které záleželo na tom udržet alespoň základní pořádek v zemi, se spojovala s markrabím a městy v takzvané landfrýdy, které měly zajistit trestání zemských škůdců. Většinou však tyto snahy nebyly příliš úspěšné a země zůstala v rozvratu po dlouhou dobu. Na bojové družiny vytvořené v čase markraběcích válek často plynule navázaly družiny husitských hejtmanů, kteří právě v časech moravských domácích bojů sbírali cenné zkušenosti, jež později zúročili. Není náhodou, že Jan Žižka z Trocnova se bojovému řemeslu učil právě pod vedením Jana Sokola z Lamberka, slavného hejtmana markrabských válek. Přesto se s husitstvím spojený rozvrat práva Moravě spíše vyhnul – patrně i kvůli tomu, jak trpkou zkušenost znamenala pro tamější obyvatele domácí válka dvou markraběcích bratrů.

Neurození muži tlučou kyji obrněné vojáky. Vyobrazení z "Liber Bellifortis" Konráda Keysera, z let 1402–1405

Nejmladší markrabě- anděl nebo ďábel?

Historická literatura věnovala z obou válčících markrabat pozornost zejména Joštovi. Není divu, Jošt byl starší, ctižádostivější a nakonec i úspěšnější, když se mu podařilo v markrabských válkách zvítězit a stát se svrchovaným pánem Moravy, Braniborska a na krátký čas i římským králem (1410–1411). Jaký byl však jeho mladší bratr?

Hodnocení historiků se pozoruhodně rozcházejí. František Bartoš jej hodnotí pozitivně jako knížete, který vynikal "jak krásou těla a postavou, velikou chytrostí ducha i výmluvností, tak uměním a zkušenostmi válečníka." Díky těmto státnickým vlastnostem prý Prokop požíval oddanost a oblibu u svých lidí. Podle Jiřího Spěváčka byl dokonce "jediný, kterému leželo na srdci blaho státu a krále a nikoli jen jeho vlastní" a navíc "vysoko převyšoval čistotou charakteru a osobních vlastností svého bratra Jošta i bratrance Zikmunda. Duchem a statečností byl blízký povaze svého strýce, krále Karla IV. blahé paměti."

Naopak kritický k němu byl František Palacký, který jej považoval za špatného správce Moravy. Pro Rudolfa Dvořáka byl přímo "surovým rytířem a lupičem", jehož smrt "byla pro Moravu velkým ulehčením". Jaroslav Mezník pak tyto úvahy uzavírá: "Prokop byl dobrý voják, který si navíc dokázal získávat příznivce. Na rozdíl od Jošta se také Prokop nesnažil od Václava IV. získat některou z jeho zemí." Prokop však asi nebyl zrovna čestným rytířem. Svědčí o tom událost roku 1397, kdy si podílem na vraždách královských úředníků na Karlštejně pojistil vliv na vládu v Čechách. Navíc i po uzavření míru v roce 1396 se vydal na loupeživou výpravu do Uher s cílem získat co nejvíce kořisti, zatímco byly Zikmundovy síly vázány v bojích s Turky. Každopádně není sporu o tom, že spolu s Prokopovou smrtí skončilo na Moravě i mnohaleté utrpení jménem markrabské války.

Pečeť markraběte Prokopa z roku 1386

Literatura

• JAN Libor a kolektiv: Morava v časech markraběte Jošta. Praha: Matice moravská, 2012
• MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava. Praha: Lidové Noviny, 1999.
• ŠTĚPÁN, Václav: Moravský markrabě Jošt (1353 - 1411). Jihlava: Matice moravská, , 2002.
• SCHMIDT, Ondřej: Jan z Moravy, patriarcha aquilejský (+1394) a Jan Soběslav, markrabě moravský (+ cca 1381). Příspěvek k poznání genealogických vztahů lucemburské sekundogenitury- ČMM 132/2013.

Časová osa

• 1375 zemřel Jan Jindřich a vyhrotily se vztahy mezi bratry
• 1381 první markraběcí válka
• 1393 až 1396 druhá markraběcí válka
• 1398 až 1405 třetí markraběcí válka
• 1405 uzavřen mír v Budíně

Obrázky

Bitva těžkooděnců z konce 14. století. Vyobrazení z "Bible Václava IV." (po roce 1384)

Jošt Lucemburský na vyobrazení z "Codexu Gelnhaussen" kolem roku 1400

Zikmund Lucemburský v představách Albrechta Dürrera (asi 1509–1516)

Obléhání města ve středověku, "Bible Václava IV." (po roce 1384)

Hradby města Znojma a rotunda svaté Kateřiny

Autoři:

• Bc. Tomáš Straka
• Mgr. Jan Škvrňák